Příběh pana Petra

Příběh pana Petra

Vážení přátelé, byl jsem osloven, abych popsal svůj příběh, který trvá dvanáctý rok.
Vždy jsem měl spousty aktivit. V mládí to byl sport a vše co se dalo dělat v přírodě, v patnácti letech vše převálcovala muzika, kdy jsem začal hrát na bicí. Dechovka, taneční kapela, big beat – to mě bylo jedno, hlavně, že bylo hraní, někdy i 7 dní v týdnu. Do toho zaměstnání stavbyvedoucího, což mě taky bavilo, protože za mnou bylo něco vidět. Takže na „marodění“ nezbýval čas. Chřipky se přecházely, přes neděli vypotit a od pondělí znovu na plno. Když bylo nejhůř, zašel jsem ke známému lékaři, ten mi dal antibiotika, a po týdnu změřil sedimentaci s tím, že podle starých výsledků ji mám vždy vyšší, takže je to v pořádku. A to byl asi jeden z důvodů nastávajících problémů.
Tento příběh začal úplně jednoduše v září 2004. Při chůzi jsem špatně došlápl na nohu, upadl jsem a nemohl se pohnout. Cítil jsem šílenou bolest v pánvi. V první chvíli jsem si myslel, že je to vyhřezlá plotýnka, se kterou jsem měl léta problémy, ale tentokrát to bylo vážnější. Po převozu do nemocnice na ortopedii v Rychnově nad Kněžnou zjistili, že se jedná o komplikovanou zlomeninu sedací kosti a kyčelního kloubu. S ohledem na způsob zlomeniny byly provedeny odběry a zaslány na histologické vyšetření s neradostným výsledkem. Pacient diagnostikován na mnohočetný myelom. Nezapomenu na ten moment, kdy za mnou na pokoj večer přišel primář oddělení, kamarád a rodinný přítel, přinesl slivovici a řekl: „Není to dobrý“. Nejdříve nechápete, co vám to ten kamarád říká za nesmysly, ale i po té slivovici rychle střízlivíte. Proč zrovna JÁ, vždyť je mně teprve 46 let, jak to bude dlouho trvat – můj otec zemřel na rakovinu slinivky v 52 letech a doba jeho ročního umírání byla hodně krutá nejen pro blízké, ale především pro něho. Takových myšlenek proběhlo obrovské množství a některé byly dost šílené.
Největší zlom nastal po převozu do fakultní nemocnice, kde mi lékaři vysvětlili, co mne potkalo a hned od začátku byli velmi upřímní. Dozvěděl jsem se, že mám vlastně štěstí, protože kdyby se mi to přihodilo o dva roky dříve, asi by si se mnou nevěděli rady, ale dnes jsou již dál a šance tady je. Po počátečním šoku se začnete dívat do zpětného zrcátka a bilancovat. Nejdříve, co jsem nestihl a udělal špatně, ale pak bilancování nabralo jiný směr a já si uvědomil, že jsem ten život neproflákal, něco jsem dokázal, založil firmu, docela si ho užil a prožil. Mám prima manželku, děti, rodinu a hromadu kamarádů a přátel. Tady jsem poprvé pochopil, že je potřeba začít se prát a hlavně věřit. Věřit sám sobě a hlavně všem ostatním, kteří se o mne starají a drží mi palce. A to byl ten startér, kdy se vám z tohoto krásného světa tak nějak nechce.
Moje léčba musela být rozložena na dvě etapy. V první etapě stabilizace mnohočetného myelomu, v případě úspěchu, minimálně rok po té druhá část – rekonstrukce pánve a náhrada kyčelního kloubu. To znamenalo, že nejméně přes rok budu ležet s nohou zavěšenou na šibenici a potom volně visící na šlachách, takže možnost pohybu se rovnala nule. Měl jsem a stále mám obrovské štěstí na odborníky, do jejichž rukou jsem se dostal. První cyklus chemoterapie proběhl v říjnu 2004 bez komplikací a odměnou byla propustka na Vánoce, i když ležící na polohovacím lůžku, ale o to šťastnější, že jsem opět doma. Obzvlášť, když vám na Štědrý večer přijede zahrát 30 kamarádů – muzikantů koledy. Potom následovala separace a autologní transplantace krvetvorných buněk. A opět to vyšlo na první pokus. To už jsem byl v takové psychické pohodě, že jsem si pořídil vůz s automatickou předovkou a začal opět užívat života a snažit se být soběstačný. Život o berlích jsem vzal jako fakt, vždyť z nejhoršího jsem byl venku.
Druhou fázi léčby jsem po čtrnácti měsících absolvoval v Praze. Operace byla pro mne další neskutečný zážitek, protože jsem byl operován v lumbální anestezii a mohl si tak s operujícím lékařem téměř čtyři hodiny povídat a poslouchat pěknou muziku. A výsledek? Opět se zadařilo. Pak již následovala anabáze s umístěním do lázní. Vše probíhalo dobře, včetně termínu nástupu, až do chvíle, když se dozvěděli, že se léčím s mnohočetným myelomem. Na takové pacienty nejsme zařízeni. Nakonec toto „riziko“ vzali na sebe v Třeboni a jejich přístup, rehabilitace a konečný výsledek byl excelentní. Škoda jen, že kdybych se k nim dostal o 6 měsíců dříve, mohlo to být ještě lepší. Následovala udržovací léčba a od roku 2012 jsem v remisi. Žiji pokud možno „normálním“ životem. Vrátil jsem se do firmy, na chalupu, na houby, k milované muzice a postavil se opět na sjezdovky. Užívám si rodiny, hlavně vnuků, prostě žiju „na plný plyn“.
Najednou můj příběh vypadá jako pohádka se správným koncem, ale je třeba se vrátit na začátek. Myelom, nebo jakákoliv zákeřná „nevyléčitelná nemoc“, změní váš život, ať chcete, nebo nechcete. Najednou zjistíte, že váš život řídí úplně někdo jiný, začnete si vážit jiných hodnot, změní se pohled na svět a jeho okolí, uvědomíte si, že čas je velmi relativní pojem. Zjistíte, kolik lidí máte kolem sebe, kteří se s vámi do toho nerovného boje pustí. Předně manželka, děti, rodina, kamarádi, kolegové z práce.... Kolik hodin, kilometrů a psychických sil vám věnovali. Někdy to u mého lůžka vypadalo jako o pouti. Návštěva střídala návštěvu. K tomu úžasný tým lékařů, sester a celý personál oddělení. To byl ten správný doping. Především jsem se utvrdil, že máme jedno z nejkvalitnějších zdravotnictví a odborníků na světě, kteří jsou špičkami ve svých oborech a dokážou věci pro nás laiky téměř nadpřirozené.
A na druhé straně hřiště jste vy. Viděl jsem, že to někdo vzdal hned na začátku, nebo mu nebylo souzeno. Jak to někdo chtěl vzdát a naštěstí po domluvě to neudělal a je tu dodnes. A taky jsem viděl a prošel třetí cestu, že se prostě nedám a dokážu to. K tomu je ovšem potřeba i to štěstí, které jsem již popsal. Uvědomil jsem si, že je potřeba se o své zdraví a stav starat, pokud nějaký problém nastane, je dobré se o něj zajímat a hlavně se nebát zeptat. A pokud jsem přesvědčen, že hovořím s odborníkem, pak už jen důvěřovat a věřit. Já osobně se snažím si žádné omezování nepřipouštět, i když vím, že už nejsem běžec na dlouhou trať. A proto je moje rada jednoduchá: Dokud to jde, dělejte všechno, co vás baví a přináší vám i vašemu okolí radost, pak nebudete mít čas na tu naši „kamarádku“, která se jmenuje mnohočetný myelom. Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří v tomto příběhu hráli jakoukoliv roli, protože bez nich by žádný neexistoval.
Zdraví Vás Petr, 59 let